S Lenkou Helenou Koenigsmark o její nové knize, propadech a budování odolnosti v osobním i profesním životě a o tom, jak znovu vstát, když spadneme na dno

Autorka knihy Budujte svou odolnost je zakladatelka Akademie pro ženy ve vedení, manažerka, mentorka a marketingová expertka s mnohaletou praxí, držitelka Ceny zmocněnkyně vlády pro lidská práva a matka dvou synů, z nichž jeden je těžce postižený. Dnes vede vlastní společnost a inspiruje druhé prostřednictvím svého podcastu a masterclass kurzů.

Moc gratuluji k vydání knihy – komu je primárně určena?
Primárně ženám – praktickým ženám, které dnes a denně čelí tlaku okolí a mnoha povinnostem. Často máme pocit, že se nám svět hroutí pod rukama. Myslím si ale, že kniha může oslovit i muže.

Co vás přivedlo k napsání knihy?
Odolnost je dnes klíčová dovednost. Po letech relativního klidu přišly covid, válka, inflace, krize. Lidé se cítí ztracení. Díky osobní zkušenosti s nemocí syna vím, jaké to je, když se svět obrátí vzhůru nohama – a jak se v tom dá najít klid. 

Co pro vás osobně znamená odolnost?
Pro mě je to lehkost bytí. Bez ní se život může stát dlouhou cestou s pár hezkými okamžiky – svatba, narození dětí, promoce. Odolnost pro mě znamená hledat lehkost a radost v každém dni, i když je život těžký. Nečekat, že všechno bude pořád zalité sluncem, ale umět hledat okamžiky, kdy se můžeme cítit dobře i ve chvílích, kdy věci nejdou podle plánu.

Byla jste odolná odjakživa, nebo jste se to musela naučit?
Částečně je to určitě dané, ale hodně jsem se to musela naučit. Jsem nejstarší sestra tří bratrů a vyrůstala jsem v době, kdy starší děti musely doma pomáhat. To mě odolnosti učilo. Zároveň je to ale soubor dovedností, které se učíme celý život.

Já si vždycky říkám: radši budu naštvaná než smutná. Radši budu bojovat než plakat. Vždycky máme možnost volby, i když to tak někdy nevypadá. Mým velkým mottem je: pokud se nevypořádáme s okolnostmi, vypořádají se okolnosti s námi.

V knize píšete, že odolnost není dar, ale dovednost. Jak si ji osvojit?
V prvním kroku si můžete přečíst moji knížku, ve které jsem se maximálně snažila, aby byla praktická a k věci. Žádné teoretické poučky, ale konkrétní kroky, tipy a návody, které můžete okamžitě aplikovat.

Máte pro čtenářky jeden praktický tip, se kterým mohou začít hned?
Když máte pocit, že vám „vaří hlava“ a je toho příliš, vypište se na papír. V klidu dostaňte všechny myšlenky z hlavy ven, pak si je přečtěte a položte si kouzelnou otázku: Co s tím můžu dělat? Jedna z kapitol v knize se jmenuje „Let it go“ – nechat některé věci plavat. Spoustu věcí řešíme, i když je nemůžeme ovlivnit. A nemá smysl na ně vůbec plýtvat svou mentální energií.

Ve své praxi se zaměřujete především na profesní oblast. Jakým nejčastějším výzvám dnes ženy v managementu čelí?
Myslím si, že nejběžnější a nám všem společná brzda, která nám brání v dalším postupu a rozvoji, je to, že si málo věříme. Ať už je to vlivem rodiny, společnosti nebo okolí, máme tendenci samy sebe zpochybňovat. Proto s dámami hodně pracuji na tom, aby získaly zpátky své sebevědomí a opřely se o své úspěchy. Druhým tématem je způsob, jakým komunikujeme. Často mluvíme „zaobaleně“, nejsme zvyklé říkat věci přímo. Zaměřuji se proto také na to, jak mluvit jasně a srozumitelně, aby nás ostatní opravdu poslouchali.

Co byste si přála, aby si čtenářky z knihy odnesly?
Přála bych si, aby si odnesly naději – že všechno se dá naučit. Že štěstí nesouvisí s žádným handicapem, ale je především o našem rozhodnutí. A že i když nám život často klade pod nohy překážky, máme možnost se postavit, opřít se samy o sebe a jít dál.

Existuje jedno univerzální pravidlo, jak zvládat těžké situace?
Univerzální pravidlo asi není, ale pomáhá nádech, výdech, vypsat si myšlenky a pak si znovu položit otázku: Co s tím můžu udělat? Velmi často zjistíme, že se bojíme něčeho, co se vlastně vůbec nestalo.

V knize píšete o kouzlu „Let it go“. Jak se ale věci skutečně „pouštějí“, když nás pořád bolí?
Je důležité jít do hloubky a pojmenovat, co nás opravdu trápí. Často je to jen zástupný problém a už jen to, že to konkretizujeme, je první krok k přijetí. Pak si znovu položit otázku: Co s tím můžu dělat? Mám to vůbec ve své moci? Například ve vztazích – když nás někdo opustí, bolí to. Ale je hranice toho, co můžeme ovlivnit. Když uděláme maximum a nejde to změnit, je potřeba si říct: „Už jsem udělala vše, co bylo v mých silách.“

Jaký jeden návyk nejvíc posiluje odolnost?
Budování režimu. Rozdělit si velký cíl na malé kroky a zapojit je do každodenní rutiny. Disciplína možná nezní sexy, ale když se svět začne hroutit, rutina je něco, o co se můžete opřít. V kolik hodin vstáváte, co jíte, jak se hýbete – to jsou věci, které máte pod kontrolou. A tím přebíráte kontrolu i nad svým světem. Disciplína je za mě jedním z pilířů odolnosti.

Je někdy v pořádku říct si o pomoc?
Určitě – říct si o pomoc je součástí odolnosti. Zejména ženy ve vedení mají tendenci zvládat všechno samy. Ale delegování dává prostor ostatním růst a nám uvolňuje ruce.

Součástí odolnosti je i říct nahlas: jsem zranitelná, něco neumím, něčeho se bojím. Když to vyslovíme, strach nad námi ztrácí moc.

Jaké je jedno poselství knihy, které by si měl odnést každý lídr?
Mluvte otevřeně, naslouchejte a opřete se sami o sebe. Nečekejte pořád podporu zvenčí – od kolegů z práce nebo doma. Naučte se být oporou sami sobě.

Ve knize popisujete jednu ze svých prvních profesních zkušeností, která byla lukrativní, ale po všech stránkách náročná, takže jste nakonec vyhodnotila, že bude lepší ji opustit a začít jinde. Je i toto jedna z forem odolnosti – říct si „tohle je na mě moc“ a nechat to být?
Určitě, protože velmi často jsme nastavené tak, že to musíme zvládnout, musíme to dotáhnout, když už jsme tomu daly tolik energie… Ale pojďme si říct, že je velká statečnost, když si dokážeme vyhodnotit, že tohle není moje cesta, tudy už to dál prostě nepůjde.

Takže mě to bolelo a dodnes na to vzpomínám, ale myslím si, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože jinak by mě to mohlo třeba zlomit. Takže ano, je to velká statečnost si říct: tohle není pro mě.

Kdy vám odolnost v životě pomohla nejvíc?
Když se nám narodil druhý syn a zjistili jsme, že je těžce postižený. V ten moment všechno profesní ztratí význam, protože vás osud, Bůh nebo příroda zasáhnou na tom nejcitlivějším místě. Musíte se opřít o sebe a o vztahy, které jsou také podstatným pilířem budování odolnosti – a je potřeba je budovat v době klidu, ne až když přijde krize. Takže tehdy to byla ta největší zkouška.