Mezi milovníky aut a jejich historie je Václav Zapadlík legendou. Mnoho vozů, které již neexistují, dokáže nakreslit zpaměti, čímž sklízí obdiv i mezi těmi, kdo se podobnými ilustracemi zabývají, byť v počítačové verzi.

Mezi milovníky aut a jejich historie je Václav Zapadlík legendou. Mnoho vozů, které již neexistují, dokáže nakreslit zpaměti, čímž sklízí obdiv i mezi těmi, kdo se podobnými ilustracemi zabývají, byť v počítačové verzi. Smysl pro detail, kvalitně odvedené řemeslo, preciznost, láska k motorům a vůně benzinu převedená na papír, to vše dokáže na svých obrazech zachytit Maestro.

Celá vaše rodina patřila k automobilovým nadšencům a mezi auty jste vyrůstal. Jaká vzpomínka z této doby je pro vás nejzásadnější?

Zatímco kluci šli kopat mičudu, já musel s otcem na parkoviště, kde se hrabal ve starém horchu, a dělal jsem mu fámula.

 

Bylo by bez této důkladné průpravy v dětství a mládí vůbec možné dosáhnout vašich úspěchů ve výtvarné sféře?

V žádném případě nebylo. To, co maluju, musím znát, musím vědět, kolik to mělo válců, prostě něco víc. Nejsem milovníkem omalovaných fotografií.

 

Zpočátku se zdálo, že se vám tehdy automobily nadobro zprotivily; absolvoval jste školu bytové tvorby, a dokonce chvíli pracoval jako truhlář a potom jste se stal uznávaným jazzmanem. Co vás nakonec přimělo se k autům vrátit, byť ne jako mechanik, ale jako výtvarník?

Tatínek mně tím, že jsem mu musel neustále asistovat, autoopravářství naprosto znechutil. Lákala mě práce se dřevem, dal jsem se tedy na prkýnka. Nastoupil jsem na školu bytové tvorby. Otce dlouho mrzelo, že jsem se nestal automechanikem; moji dva bratři byli automechanici. Na školu bytové tvorby se bylo možné dostat pouze s výučním listem, který jsem naštěstí měl. V době, kdy jsem chodil na „bytovku", jsem už dávno hrál v dixielandových kapelách.

 

Jako jazzový hudebník jste hrál především swing a dixieland. Vaše vůbec první výstava se jmenovala Automobily jazzového věku. Souvisí nějak vaše záliba v jazzu s fascinací automobily z tohoto období?

Určitě ano. Moje první výstava Automobily jazzového věku se uskutečnila v pražském jazzklubu Parnas zásluhou Karla Velebného a Evžena Jegorova.

 

Kteří výtvarníci vás ovlivnili a kterých si vážíte?

Je to Alfons Mucha, Zdeněk Burian a ještě řada dalších. Pokud však budeme mluvit o automobilovém výtvarnictví, tak především Walter Gotschke. U nás kategorie auto artu ještě není známa, ale ve světě už ano. V Americe funguje společnost Atlas, která sdružuje pouze automobilové výtvarníky. Gotschke je legenda, stejně jako v hudbě třeba Janáček a jiní kluci slavní. Tak jako každý dobrý muzikant prostě musí znát Janáčka a jeho Sinfoniettu, tak ten, kdo chce malovat auta, musí znát dílo Waltera Gotschkeho. Původně se zaměřoval na různé scenerie z války, ale pak začal pracovat pro Ford, Mercedes, BMW a jiné, maloval pouze auta a tím dosáhl maximální proslulosti po celém světě.

 

V 70. a 80. letech jste spolupracoval s několika motoristickými časopisy, váš skutečný věhlas však odstartovala výstava Rétromobile v Paříži těsně po převratu. Co se tehdy stalo?

Ono to bylo dané tím, že v 70. a 80. letech byly velmi špatné tiskové možnosti. Leccos jsem musel i překreslovat, aby na papíře černobílé kresby lépe vynikly. Barvičky tenkrát moc používat nešlo. Podle toho taky vypadaly honoráře, které byly velmi nízké. A po převratu? Samozřejmě mě fascinovaly barvičky a výtvarné techniky. Burian mě inspiroval lavírovanými tušemi, Mucha vším možným včetně písma. Muchovo písmo je dokonalé; jeho plakáty ostatně všichni známe. Všechny techniky jsem se musel naučit jako samouk. Dále jsem přibral úplně novou techniku, a to akryl.

 

Ovládáte dokonale tvorbu v mnoha výtvarných technikách. Která je vaše nejoblíbenější? A je také nějaká, která vás příliš nenadchla?

S despektem maluju olejem, protože se dá opravit, což u akvarelu není možné, to musím zdůraznit. Výtvarní agenti všech aukčních síní akvarel protežují. Akvarel je zkrátka stěžejní technika, to je málo platné. Něco úplně jiného je hladká malba v oleji, na to šáhnete a nejsou tam struktury. Rembrandt, Holbein, Van Dyck, ti všichni hladkou malbu uměli. Víme, že se malovalo i špachtlemi a vším možným, avšak nechávalo to strukturu. Pokud někdo umí hladkou malbu, říkám: „Seš dobrej." Ty přechody ve tvářích, naprosto.

 

Vaše obrazy, včetně velkolepých scén ze závodů plných lidských postav, jsou přesné do nejmenšího detailu. Co je na nich technicky nejnáročnější?

Technicky nejnáročnější na mých obrazech je to ohromné množství lidí. Jenže automobilové závody byly ve své době tak silně navštěvované, že těch lidí bylo ve skutečnosti daleko víc, než jsem kdy stačil namalovat. Byly to stovky a stovky klobouků, hlavně klobouky a čepice.

 

Vaše láska k americkým vozům, především legendární značky Duesenberg, je známá. Máte i nějakou oblíbenou českou značku?

Duesenberg je pro mě stále na prvním místě, na druhém je Hispano-Suiza. Z českých značek přikládám velký význam a obdiv automobilům Walter a Wikov. Důležité je, že Wikov se díky svému úspěchu dostal až na známky. Je na nich Wikov 70, osmiválec.

 

Díky svým výjimečným znalostem historie a designu veteránů dokážete navrhnout na konkrétní historický podvozek originální karoserii. Můžete nám tento proces trošku přiblížit?

Předně musíte znát genealogii typů automobilů, značek, zkrátka musíte mít přehled. Také je nutné dokonale znát rukopis předních světových karosářů. Musíte je poznat už prvním pohledem.Pak je to už v podstatě jednoduché. Je nutné zjistit, jaký má ten vůz rozchod, rozvor, vše v milimetrech. Dále světlost vozu od země, výšku chladiče od země a výšku vrchní hrany chladiče. Následuje motorový prostor, jak má být dlouhý, s přihlédnutím na pedály a ergonomii, aby se dovnitř dostal a vešel člověk. Tyto základní prvky musíte znát a umět je i odhadnout. Pak přicházejí detaily, jako třeba velikost kol, kde můžete klidně i ustřelit, a mnoho dalších detailů a záludností, ale skutečně důležité je to, co jsem jmenoval výše.

 

Až na malé výjimky nemalujete automobily mladší padesáti let, takže se dá předpokládat, že mladší vozy nejsou ve středu vašeho zájmu. Zajímají vás současné trendy v automobilovém designu?

Oblé tvary ve stylu ocucaný bonbon mě nefascinují. Současné karosářské trendy a automobilový design jde mimo mě a nejsem na něj expert. I když s Giugiarem jsem se v Paříži setkal, proběhlo takové to potřesení rukou a ještě mám někde i vizitku...

 

Říká se vám Maestro, což je nanejvýš oprávněné kvůli vašemu umění ztvárnit precizně a s maximálním zaujetím do nejmenších detailů historické automobily. Původně však měla tato přezdívka prý trochu jiné konotace. Jak vlastně vznikla?

Práce jsem odevzdával vždy s vypětím všech sil. Důležitost práce jsem však posuzoval podle své aktuální finanční situace. Podstatné pro mě bylo se nějak uživit, proto jsem zakázky, za které bylo jen pár korun, odsouval, a tím pádem odevzdával pozdě. Jednoho dne mě pan ing. Jozíf, šéfredaktor časopisu Automobil, kvůli jednomu pozdnímu odevzdání ironicky nazval Maestrem. Problémy jako já měli i jeho tehdejší velcí mistři.

 

Máte sám v garáži nějakého pěkného veterána?

Mám. S bratrem jsme sbírali auta; bratr měl všechny velké šestiválce waltry a já měl čtyřválečky. Jeden se mi dochoval a stále ho mám v garáži. Vlastnoručně jsem ho zrenovoval. On je to vlastně Fiat, ale jsou na něj waltrovácké papíry, to nikdo nepozná. Takový Walter junior.

 

Tvoříte na různých místech, nebo máte nějaký svůj ateliér či prostor, který vám pro tvorbu maximálně vyhovuje?

V Praze na Smíchově mám provozovnu, kde trávím čas ve společnosti svých tužek a štětců.

 

Zajímají vás jako umělce kromě automobilů i nějaká jiná témata?

Rozhodně. V první řadě bych jmenoval písmo. Taky hodlám říct, a dost často se mi to potvrzuje, že kdo umí písmo, umí všechno, a kdo písmo neumí, je tam vždycky nějaký zádrhel.Potom nahatý ženský. Ve školních letech mě zajímali i indiáni a kovbojové. Tenkrát to byli indiáni, kovbojové a nahatý ženský, přesně v tomhle pořadí.A jen tak na okraj, maloval jsem i perovky starý Prahy a měl s nimi velký úspěch, i generalita je ode mě kupovala. Laickým okem byly k nerozeznání od Švabinského, vystínovaný každý kámen.Stále platí, že nepoužíváte počítač ani mobilní telefon? Kompjútr nemám a mobilní telefon mám jen pro případ, kdybych na ulici spadl na hubu, abych mohl vymačkat sto padesát pět.

 

Otázka na závěr, máte nějaké životní krédo?

Jako jazzový hudebník jsem hrál především swing a dixieland. Vždy mě fascinoval velkokapelový zvuk orchestru, zkrátka big bandy, 30. léta. To je i doba, ve který bych jako chtěl žít, to jsme tady nějak pominuli. Třicátá léta, automobily i vše kolem, klobouky, móda, muzika a velké swingové kapely. Taky Count Basie, to je ďábel.